Křížová cesta
Život na hřebenech Jizerských hor nikdy nebyl snadný. Zdejší kraj totiž nevydával své plody zadarmo. A ti, kdo zde žili, bojovali nejen s nevlídným počasím, krutými zimami, ale i chudobou. Historie Příchovic i zdejšího kraje je nerozlučně spojena se skláři a tkalci. V temných nocích se z údolí ozýval hukot sklářských pecí a pod rukama mistrů vznikala křehká krása z roztaveného písku a ohně, kterou místní brusiči skla dovedli k dokonalosti, jíž se obdivoval celý svět. V chalupách se den za dnem ozýval klapot tkalcovských stavů – nekonečný, rytmický zvuk, jenž provázel celé generace horalů od kolébky až po hrob. Po staletí tu vedle sebe žili Češi a Němci.
Sdíleli stejné radosti i strasti, společně pracovali ve sklárnách, v lesích i na polích, společně chodili do kostela sv. Víta, stavěli kapličky, potkávali se u sousedského stolu. Tragické události 20. století však tomuto soužití zasadily hluboké a bolestné rány. Zpoza hranic vyvolaná a rozdmýchaná nenávist, vyhnání Čechů na podzim 1938, 2. světová válka a po ní nucené vysídlení německých obyvatel zpřetrhaly staré vazby a zanechaly po sobě nejen opuštěná obydlí, ale i zjizvená srdce. Odkaz všech těch, kdo zde po staletí žili a pracovali, však nezmizel. Žije dál ve stěnách zdejších domů, starých cestách i alejích stromů, které kdysi vysadili. A na něj navazují ti, kteří zde žijí a pracují dnes. S úctou a pokorou pečují o kulturní dědictví a s hrdostí vracejí život starým příběhům. Díky jejich poctivé práci, lásce k tomuto místu a nezlomné vůli Příchovice opět ožily.
plk. gšt. v.v. PhDr. Eduard Stehlík, Ph.D., MBA
Proč právě smíření?
Rok 2026 vyhlásil litoměřický biskup Stanislav Přibyl Rokem smíření. Podnětem je také potřeba otevřít bolestná témata poválečných dějin českého pohraničí a hledat cestu k vzájemnému porozumění.
„Smíření neznamená zapomenout na to, co se stalo. Znamená připustit různé lidské zkušenosti, pojmenovat křivdy a hledat způsob, jak společnou historii přijmout bez dalšího rozdělování.“
Křížová cesta Smíření v Příchovicích na tuto výzvu odpovídá prostřednictvím místa, řemesla a místní historie.
„Nikdy není pozdě se ohlédnout nazpět a řešit lidsky neřešitelné těmi prostředky, které nám dal Bůh. A to je vzájemné odpuštění a smíření.“ Stanislav Přibyl z dopisu k Roku smíření
O vzniku křížové cesty
Projekt vznikl z iniciativy místních obyvatel Stanislava Pelce a Vlastimila Plecháče za podpory příchovického faráře Jiřího Smolka. Na Bílou sobotu 4. dubna 2026 byl požehnán a symbolicky založen první kámen Křížové cesty Smíření. Tento okamžik se stal začátkem společného díla.
Na vzniku křížové cesty se podíleli lidé, kteří propojují tradiční řemeslo se současným výtvarným a architektonickým přístupem. Autorem rytin do skla je Jan Schindler, pedagog sklářské školy v Železném Brodě, který realizoval motivy podle výtvarných návrhů Ilony Polanski. Architektonické řešení kapliček navrhli Petr Hák a Kateřina Landová. Kovové zpracování kapliček vytvořil Jan Boudík.
Myšlenky na cestu
Každé zastavení přináší krátký podnět k zamyšlení, inspirovaný Ježíšovým příběhem a hodnotami, které přesahují hranice víry. Otevírá prostor k úvahám o lidskosti, odpuštění, odpovědnosti, vztazích i vlastním životě bez ohledu na to, čemu věříme.
I.
Ježíš odsouzen na smrt
Pravdivost
Stojím za pravdou, i když se to zrovna nehodí…
Co je křížová cesta?
Již v prvních staletích našeho letopočtu měli křesťané touhu se podrobně seznámit s místy, kde Kristus žil a umíral, protože věřili, že se na kříži obětoval za osvobození lidstva od zla a rozdělující nenávisti. Od 4. století máme doklady o putování věřících do Svaté země. Málokdo z Evropy si však tak dlouhou cestu mohl dovolit. Proto se již v 5. stol. objevují díla, jež napodobují nejvýznamnější svatá místa v Jeruzalémě, zejména místa spojená s Kristovým utrpením, hrobem a zmrtvýchvstáním. Nejstarší dokladem této tradice je asi soubor kaplí při dnešní bazilice Santo Stefano v Boloni, který nechal vybudovat boloňský biskup sv. Petronius. Když pak v 11. století, v souvislosti s obsazením svatých míst zastánci radikálního Islámu, došlo k prudkému zhoršení bezpečnosti, k pronásledování a narušení poutních cest, rozvinul se v Evropě tento zvyk o to více. Vlivem františkánského rádu, kterému byla od 14. stol. svěřena správa poutních míst v Palestině, se zvl. během 15. a 16. stol. postupně formuje pobožnost křížové cesty (Via crucis). Vznikají venkovní křížové cesty, tzv. Kalvárie. V 17. stol. se ustaluje počet čtrnácti zastavení, zachycujících jednotlivé momenty Kristova umučení od Pilátova soudu až po uložení ukřižovaného Ježíšova těla do hrobu (v současnosti se často připojuje patnácté zastavení, připomínající vzkříšení). V 18. stol. jsou křížové cesty již hojně rozšířené u nás i po celé Evropě. Zvláště hustá síť venkovních křížových cest vzniká v severních Čechách. Na počátku 20. století mělo jen na Šluknovsku vlastní venkovní křížovou cestu čtrnáct obcí. Po roce 1945 většina z nich kvůli odsunu původního německy mluvícího obyvatelstva a přerušení náboženských tradic chátrala. Po roce 1989 začala postupná obnova těchto jedinečných památek.
Zamyšlení Mons. Stanislava Přibyla
Poděkování
Projekt vznikl bez jakýchkoli dotačních programů, byl realizován výhradně díky podpoře lidí. Zapojila se široká veřejnost, jednotlivci, rodiny i firmy, které přispěly finančně nebo se staly patrony jednotlivých zastavení.
Liberecký kraj, Omnia logistic s.r.o., Patricie, Denis a Zuzana Lencovi, rodina Králova, Jana a Karel Mňukovi, Helena a Stanislav Pelcovi, Daniela a Martin Rubášovi, Agnesa Plecháčová, Jitka a Ladislav Zbožínkovi, Jana a František Holých, Blanka Nedvědická, Pavlína a Miroslav Vodičkovi, Petr, Veronika, Vojtěch a Ema Cihelkovi, sdružení rodin přátel Křižovatky, Farnost Příchovice, Věra a Jan Neumannovi, Daniela Jetmarová, Petra Švábová, Ladislav Novák, Jiří Dušek, Jaroslav Týl, Jiří Šebek, chalupa Granát
